18.Dubna 2011 – 1.den

Po peripetiích s hledáním mého ztraceného řidičáku. Díky čemuž jsme nakonec i o den odložili odjezd jsme konečně vyrazili na cestu. Ztratit řidičák dva dny před odjezdem na takovouhle cestu je fakt umění. Zvlášť když to plánujete tak dlouho. Ale s tím jak sám sebe znám mě to až tolik nepřekvapilo. Co se dá dělat, jedu bez něj, když tak to musím ukecat. J

Jednodenní odklad se nakonec ukázal jako ne tak zlí, ne-li rovnou příjemný. Namísto hektického balení, výjezdu na prokraji sil po probdělé noci jsme v klídku. Byl čas opravit i pravý přední repre a pořádně zorganizovat věci v autě a to nám v příštích dnech přidá hodně na komfortu a ušetří spoustu času.

Z domova vyrážíme o půl desáté, zdržíme se ještě několika marnými pokusy o nalezení řidičáku na místech kde jsem se v posledních dnech pohyboval a pak míříme na jih. V Cranbrooku se volantu ujímá Honza aby nás převezl přes US Border. Získat Esta kartu není problém, ale málem mi babka napařila 500 babek pokutu za dva pomeranče a čínskej česnek v autě. Nějak jsem si při otázce jestli máme v autě ovoce a zeleninu neuvědomil, že tohle by mohl být problém. Omluva a přihlouplí úsměv s tím, že jsem zapomněl, naštěstí pomáhá a navíc jsem uhájil shnilou cibuli a hlavně Májku! Zlaté dědictví mělo namále, ale vzhledem k tomu, že neobsahuje žádný kus krávy, může jet dál.

Ráz krajiny se za hranicemi nijak prudce nezměnil, ale je to tu mnohem více kultivované. Po roce a půl vidím obdělávané pole. Vzdálenosti v mílích, objemy v galonech, teplota ve Fahrenheitech. To je zmatek, ještěže ty blbci jezdí vpravo.

Projeli jsme Idaho a přejeli do Washingtonu, kde žije jen pár krav a jinak jsou tam jen nudné prérie. Fakt peklo. Okolo jedenácté po dlouhé cestě nacházíme vhodné parkoviště a přetransformováváme našeho transformera ševyho do lůžkové podoby. Jsme asi 30km před Portlandem u přehrady na Columbia river.